Jak těžké je stát se psychoterapeutem?

Nedávno se mě moje fyzioterapeutka ptala na mé vzdělání. Nebylo to poprvé, co jsem někomu vysvětlovala, kdo může být psychoterapeutem a jaké vzdělání je k tomu potřebné. V tu chvíli jsem si uvědomila, že většina laiků pravděpodobně vůbec nemá představu, co všechno „musí“ budoucí psychoterapeut „podstoupit“.

Dnes jedu do Prahy a zítra obhajuji svou závěrečnou práci a dostanu certifikát. Stanu se oficiálně psychoterapeutkou. Do teď jsem všude uváděla, že jsem psychoterapeutka ve výcviku. Od zítřka už jen psychoterapeutka.

Jak je možné, že se psychoterapii věnuji již pět let, když teprve zítra oficiálně ukončím své sedmileté vzdělání? Jak dlouho takové vzdělání zabere, kolik stojí a kdo se může stát psychoterapeutem? Pokud vás zajímá, jak to vlastně je, čtěte dále. Po přečtení tohoto článku budete mít jasnější představu o tom, kdo je psycholog a kdo psychoterapeut a jaké vzdělání vás opravňuje k výkonu této profese. Přiznávám se, že já sama jsem v tom před lety, když jsem se studiem začínala, neměla úplně jasno.

Jelikož jsem gestalt terapeutka, tak veškeré informace, které níže píšu, se týkají mého výcviku (Gestalt Praha). V jiných terapeutických směrech se požadavky mohou lišit. Obecně platí, že většina terapeutických výcviků trvá mnoho let a má podobnou strukturu jako ten můj.

O psychoterapeutickém výcviku jsem začala uvažovat v počátcích svého studia na vysoké škole. V té době jsem studovala psychosociální studia a po dokončení jsem získala magisterský titul a s ním i oprávnění věnovat se sociální práci. V té době mě mrzelo, že jsem si nevystudovala psychologii a tak jsem nastoupila na další vysokou školu. Přiznávám se, že jsem si myslela, že musím být psycholog, abych se pak mohla jednou věnovat psychoterapii, což není pravda. Bývalo by stačilo, kdybych měla vystudovanou sociální práci a pak nastoupila do psychoterapeutického výcviku. Psychoterapeutem se totiž může stát kdokoliv, kdo má magisterské vzdělání humanitního směru. Většinou se pro terapeutickou cestu rozhodoují psychologové, sociální pracovníci, pedagogové, etopedi, vychovatelé, zdravotní sestry a lékaři. Občas se ale najde někdo s jiným zaměřením a vypadá to, že se pomalu ustupuje od podmínky magisterského studia a stačí bakalářské vzdělání.

Psychologii jsem si tedy vystudovala tak trochu navíc, ale vůbec toho nelituji. Dala mi základ, který mě při mém psychoterapeutickém vzdělávání mnohokrát podržel a ze svého psychologického vzdělání a náhledu na svět čerpám dodnes. Však také ve škole stále na částečný úvazek pracuji jako školní psycholog.

Terapeutický směr – v mém případě gestalt – jsem si vybrala při svém studiu psychologie, kdy jsme zpracovávali různé terapeutické směry v rámci projektu ve škole. Do výcviku jsem se hlásila dvakrát. Poprvé mě nevzali, což je docela běžné a nevypovídá to vždy o vašich kvalitách. Při pohovorech se určuje, kdo je dle lektorů vhodným kandidátem do sebezkušenostní skupiny – nerozhodují primárně nějaké znalosti, ale vaše osobnost, váš věk, vaše povolání a často také to, kolik lidí ve skupině znáte. Problémem může být právě to, že frekventanti výcviku v jedné skupině by se neměli před začátkem znát – tzn. nevezmou spolužačky a blízké kamarádky do jedné skupiny, ani spolupracovníky, sourozence, partnery aj. a to může být někdy pěkný oříšek. Můžete tedy být vhodní a sympatičtí kandidáti, ale když se hlásí několik žen psycholožek vašeho věku, tak vás pravděpodobně nevezmou, protože ta skupina musí být různorodá – různé profese, obě pohlaví, různý věk, různé zkušenosti apod.

Moje vzdělávání se skládalo z dvouleté sebezkušenostní části, což je vlastně taková skupinová terapie, kde si řešíte různá svá témata společně s vašimi kolegy a dvěma lektory (vždy žena a muž). Je to hodně náročné, často pláčete a zažíváte hodně nepříjemné pocity a stavy. Někdy se z výcviku vracíte v takovém stavu, že si říkáte, jestli to vůbec stojí za to. Samozřejmě zažíváte i hezké věci jako je propojení se skupinou, porozumění a přijetí a spoustu legrace. Primárně je to ale o zkoumání toho těžkého a vypořádávání se s našimi stinnými stránkami a bolestnými zkušenostmi z minulosti. Náš ročník absolvoval celkem 250 h skupinové sebezkušenosti.

Následovaly tři roky teorie a nácviku terapeutických dovedností v konečném součtu 600 h. V této fázi se to učíte na svém kolegovi a třetí z trojice dělá pozorovatele. Prolíná se teorie a nácvik a zpětná vazba od lektorů, kteří také pozorují a říkají vám, co děláte dobře a co máte dělat jinak. K tomu čtete literaturu, studujete poznámky a prezentace a na konci každého ročníku napíšete nějakou kratší práci, abyste mohli postoupit dále.

Od třetího ročníku máte povinnost začít pracovat s klienty jako terapeut ve výcviku a chodíte na povinnou skupinovou supervizi. Na supervizi řešíte s kolegy a se supervizorem své klienty a dostáváte zpětnou vazbu. Je to ochrana klientů a užitečný nástroj podpory a seberozvoje terapeuta. Pro dokončení výcviku vám stačí 150 h, ale pak na ni chodíte celý život cca 1x za měsíc nebo za dva měsíce. Je to součást vaší profese, za kterou samozřejmě platíte.

Dále jsme museli absolvovat 50 h workshopů a dalšího vzdělávání dle našich preferencí. Jednalo se o různé semináře a workshopy v gestalt modalitě. Patří sem také konference nebo workshopy se zahraničními lektory u nás nebo mimo ČR.

Povinností je rovněž absolvovat 50 h individuální terapie v pozici klienta, abychom si to zažili a zapracovali na tom, co nebylo možné zpracovat v sebezkušenostní skupině.

K ukončení studia potřebujete mít splněno 400 h práce s klienty, ale to už není problém získat. Když končíte, tak v praxi už za sebou máte hodin s klienty mnohem více, protože vám trvá vychodit všechny hodiny supervize a workshopy.

Největším úkolem se pro většinu z nás stalo napsání závěrečné práce v rozsahu 30 – 60 stran. Vaším úkolem je popsat terapeutický proces s klientem, kterého máte ve své terapeutické péči alespoň 50 h. Jen pro představu – v  mém případě to byly tři roky terapie s mojí klientkou. V práci píšete hlavně o tom, jak uvažujete jako terapeut, jak pracujete, proč postupujete určitým způsobem, co se daří, nedaří a vše musíte zarámovat odbornou teorií, kriticky zhodnotit své terapeutické kompetence a přečíst a uvést mnoho českých i zahraničních odborných knih a článků.

Jak dlouho to celé trvá? Ti nejschopnější to zvládnou za pět a půl roku. Takových lidí bylo v mém ročníku jen pár. Většina spolužáků končila po šesti až sedmi letech. Já končím po sedmi letech. Můj manžel dělal stejný výcvik o něco déle než já. Na celkové dokončení máte deset let.

Když si to shrneme, tak výcvik mi trval sedm let mého života a zabral mi stovky hodin. Mezitím jsem se snažila žít svůj život – tzn. dodělala jsem si rigorózní řízení, pracovala na několika pozicích, potkala jsem svého muže, vdala se, porodila dítě a několikrát jsem se stěhovala. Tyto běžné životní události se často podřizovaly výcviku, ovlivňovaly ho a výcvik naopak ovlivňoval můj každodenní život. K tomu jsme tu měli pandemii COVID-19.

Pokud vás zajímá finanční stránka věci, tak mám špatnou zprávu – v mé branži se výcvik většinou neproplácí zaměstnavatelem a nepřispívá se na něj, protože je to opravdu drahá záležitost. Někdo má štěstí a malý příspěvek od zaměstnavatele dostane – ale to se děje opravdu velmi vzácně. Já osobně měla přispění zaměstnavatele pouze jednou a i to považuji za zázrak.

Kolik to tedy stojí? Pro vaši představu: buď si můžete udělat psychoterapeutický výcvik nebo si pořídit nějaké nové levnější auto. Cenově to vyjde stejně. Rok vzdělávání je drahý, ale bohužel to není všechno. Tady je pár konkrétních čísel. Pokud Vás zajímá více – mrkněte na stránky výcvikových institutů. Individuální terapie mě poslední rok stála 1300 Kč/50 min. Supervize mě stojí 1500 Kč/50 min. Účast na konferenci v ČR okolo 10 tis. Kč. Workshopy jdou také do tisíců.

Když jsem před lety do výcviku nastupovala, netušila jsem, kolik mě bude stát času, energie a peněz. Dnes ale vím, že bych se rozhodla stejně. Jsem ráda, že jsem si takové vzdělání dopřála a už pokukuji po dalších možnostech svého terapeutického rozvoje. V naší profesi opravdu nestačí jedno vzdělání na celý život a je nutné se vzdělávat průběžně. Vzdělávám se opravdu ráda. Nicméně občas mě mrzí, že lidé vidí pouze cenu jednoho terapeutického sezení, ale už ne tisíce hodin vzdělávání, supervize a další práce, které za ní stojí.

Zítra si převezmu certifikát a formálně uzavřu jednu sedmiletou kapitolu svého života. Přesto nemám pocit, že je to jen můj úspěch. Kdybych měla být úplně upřímná, bez podpory mnoha lidí kolem sebe bych dnes do Prahy vůbec nejela. A právě jim patří závěr tohoto článku.

Děkuji „všem svým rodinám“, že mi umožnily se vzdělávat a podporovaly mě na mé cestě stát se terapeutkou. Nebylo to se mnou často jednoduché z mnoha důvodů, a to nejen proto, že jsem neměla čas a energii navíc a všechno se mnoho let řídilo mým výcvikovým rozvrhem.

Děkuji všem mým báječným kolegům z výcviku – bylo mi ctí vás všechny poznat a být součástí vašeho příběhu.

Děkuji své výcvikové soulmate Adamovi za veškerou podporu a za to parťáctví, co jsme si vytvořili a máme ho už snad napořád. Však ty víš…😊

Děkuji všem našim lektorům, od kterých jsem se mohla učit. Nesu si vás v sobě a s láskou budu vzpomínat.

Nejvíc děkuji svému tátovi, protože bez něj bych nikdy nemohla chodit s miminkem na výcvik a nikdy bych nenapsala žádnou práci. To on jezdil na místo se mnou a hlídal mého několikaměsíčního syna. Byl to on, kdo si s ním hrál a pečoval o něj, když já musela psát práci nebo být na supervizi. Tati, děkuju Ti. Jsi nejlepší!