Olga.KrajcovaDnes bych se chtěla zamyslet nad tím, jaká témata vlastně patří do terapie. K tomuto zamyšlení mě inspiroval večerní rozhovor s mým manželem, který je rovněž terapeut. Jak vidíte, občas si doma o naší práci povídáme… 😊
Pojďme se tedy společně zamyslet nad tím, jak to vlastně je. Co všechno můžete se svým psychoterapeutem/psychoterapeutkou řešit? O čem můžete nebo nemůžete mluvit? Existují nějaká omezení či limity?
S klienty řeším ve své psychoterapeutické praxi nejrůznější témata. Někteří moji klienti si zpočátku představují, že musíme dokola rozebírat pouze „ten problém“, který je do terapie zpočátku přivedl. Žádné takové pravidlo ale neexistuje. Moji klienti jsou občas překvapení, když jim nabízím prostor, kde můžeme řešit i něco jiného – např. to, co se událo dnes ráno a je to teď pro ně aktuálně mnohem palčivější téma než jakékoliv jiné. Někdy jsou témata, která řešíme tak náročná, že je potřeba si od nich také na chvíli oddechnout a vrátit se k nim třeba později v lepší kondici. Já to respektuji a myslím si, že je to úplně v pořádku.
Moji klienti často nemají „jen jedno“ téma, se kterým přicházejí do terapie. U někoho je témat jen pár, u někoho jiného se jich objeví spousta. Společně pak tématům dáváme různou prioritu a věnujeme se jim postupně dle jejich závažnosti. Prioritu tématu dává vždy klient a může se to v průběhu jednoho či vícero setkání změnit. To, co se zdálo akutní první měsíce, může ustoupit do pozadí a nějakou dobu se můžeme věnovat něčemu úplně jinému a pak se k tomu vrátit. Anebo se k tomu už nevrátíme, protože to byl zástupný problém a ukazuje se, že jde o něco jiného. I to je v naprostém pořádku a patří to do terapie.
Věděli jste, že v terapii se občas také zasmějeme? Nebo že občas mluvíme o radostných tématech a slavíme spolu úspěchy a dobré zprávy? Nebudu vám lhát, nestává se to tak často, ale děje se to. S mými klienty někdy vtipkujeme, oslavujeme, společně se radujeme z pokroků či úspěchů. Zkrátka i ty radostné emoce patří do terapie. Patří do ní totiž úplně všechny emoce, které se objeví. Žádná emoce nemůže být v terapii „špatně“.
Možná vás napadá – co mám dělat, když dnes vůbec nevím, o čem budu na terapii mluvit. Perfektní! I to je skvělé téma pro následující sezení. Z mé zkušenosti mohu sdílet, že často jsou to právě setkání, která začínají slovy „Dnes vůbec nevím, o čem tady mluvit…“, která jsou velmi nosná a někdy až průlomová. Nikdy se mi ještě nestalo, že bychom opravdu neměli celé sezení o čem mluvit. Chci Vám tedy doporučit: Nerušte setkání z důvodu nedostatku témat. Věřte, že se něco objeví a většinou přesně to, co je potřeba! A začít mluvit o tom, že dnes prostě vůbec nevím, co říkat, považuji za dobrý začátek setkání.
Ještě jsme se společně nezamýšleli nad mlčením. Co myslíte, patří mlčení a ticho do terapie? Moji klienti (zejména dospívající) se často ticha bojí nebo ho považují za trapné. Někteří klienti naopak využívají delší ticho, aby si utřídili myšlenky. Já sama ticho rovněž vítám. Má v terapii své nezapomenutelné místo a význam. Nemusíte se bát mlčet a nemusíte se bát velké pauzy. Každá pauza i ticho mají v terapii svůj prostor a často přinášejí více než se běžnému člověku na první pohled může zdát.
Naše debata s manželem mě dovedla k následujícímu závěru: Neexistuje téma, které do terapie nepatří. Vždy jsou tu témata, která vy jako klienti potřebujete řešit. Může to být pokaždé stejné téma nebo pokaždé něco trošku jiného. Můžete se opakovaně vracet k některým tématům. Můžete měnit názor na to, jak moc je pro vás které téma aktuální a důležité. Terapie je prostor pro vás a já jsem odborník na terapii. Nejsem a nikdy nebudu odborník na to, které téma je teď pro vás v životě nejdůležitější a o čem dnes potřebujete mluvit. To nejlépe víte vy sami. Pokud spolu máme navázaný bezpečný a důvěrný vztah, tak věřím, že náš společný terapeutický prostor unese jakékoliv téma, které přinesete.